Když už jsme byli tak blízko k bosenským hranicím, nedalo se nezastavit se na nejnavštěvovanějším křesťanském poutním místě. Mezihoří - tady jsem si uvědomila v jakém krásném místě naše rodina žije, jaké možnosti máme a vůbec si tyto - pro nás běžné věci - neuvědomujeme. Jo, chybí nám pokora. Že je zde život těžký je viditelné na první pohled. Centrum plné modlících se lidí, malé krámky plné všemožných upomínkových předmětů s Pannou Marií či bez Ní. Vzdalujíce se od centra dění máte pocit, že zde se život zcela zastavil a nemůžete být na tak vyhlášeném potním místě, místě zjevení.
 |
| Místo za kostelem pro 5 000 poutníků. |
 |
| Poutní Kostel sv. Jakuba |
Cesta v neskutečném vedru místy, kde neprošla ani noha a kde se se stínem nedalo počítat, byla opravdu dlouhá. Směr byl i přes počáteční pochybnosti správný. Konečně se před námi objevila strmá cesta plná načervenalých kamenů. Prý po ní chodí lidé bosí a nebo po kolenou. To byla pro některé z naší rodiny výzva. Pavel byl první a pak následovala Terka a Ondra. Já s Agis jsme to jistily(v botách) zezadu. Rozpálené kameny evidentně nebyly příjemnou procházkou. Ale zvládli to. Až do úrazu Agis, která - podle našeho soudu neposlouchala a skákala z jednoho kamene na druhý, dostala od Panny Marie nožku. Prostě spadla tak, že si odřela celou ruku a natrhla kůži na koleni. Takže kdo měl tuto cestu za obrovské pokání byl Pavel. Cestu tam šel bosky a cestu zpět nesl Agis v náručí. Nemusím asi psát, že to bude pro nás nezapomenutelný zážitek. Zvlášť po tom, co jsme zjistili, že ten den, bylo v Medžugorji opět zjevení a vyneseno další poselství.
Krásné prázdniny
🐾
MARYLA
Žádné komentáře:
Okomentovat