Vlčí smečka: Za poslední dny prošlo životem

Pozorování...Převážně jiných zemí, které bojovaly o mnoho dříve s koronavirem, než my. Bylo mi to líto, ale cítila jsem se jistě.....Bylo to přece daleko.
Chaos v hlavě....Ve chvíli, kdy jsem odučila předposlední hodinu a slyšela oznámení o uzavření škol. Počáteční radost dětí(především puberťáků) jsem chápala. Po další odučené hodině se radost změnila v nejistotu. I když se to nezdá, na školu nadávají, ale je to jejich místo setkávání se s těmi, které mají rádi.
Politikaření....Zjistila jsem, že jsem naivní ještě víc, než jsem si myslela. Věřím lidem, že to, co říkají je pravda. Nikdy by mě nenapadlo, že si může na národu léčit někdo své mindráky a projevovat svou moc.
Dojetí... Naše první televizní mše. Všichni jsme se na ni připravili, jako bychom šli do kostela. Ondra si vzal zvoneček a dokonce zvonil. Zpívali jsme...Agis se styděla, přišlo jí to divné, ale ke konci už byla s námi zajedno. Netušila jsem, že i taková mše se dá prožít velmi vnitřně.
Postoje...Mnoho lidí na nás, učitele, nadává, že nic neděláme. Ano, práce z domova je jiná, ale to asi pro nás pro všechny. I my třeba máme děti školou povinné a musíme se s nimi učit. I my musíme naši rodinu něčím nakrmit. I my přemýšlíme, jak se spojit s rodiči a především svými žáky, aby nezaháleli a mohli se naučit alespoň část toho, co zvládnou sami.
Obdiv... Nevěřila jsem tomu, že v naší zemi zažiji takovou vlnu solidarity. Je to úžasné vidět, jak si lidé vzájemně pomáhají, jak spolu soucítí. Jak se to stalo, že se v nás opět rozbušilo to pravé lidské srdce? Jsem na Tebe pyšná, národe.
Strach... Jak dlouho a jak moc budeme ještě muset bojovat? Jak nenakazit sebe a své blízké? Budou mít zdravotníci a lidé, kteří jsou stále na nohou dostatek síly?

Každý den se snažím pracovat stejně, jako bych pracovala ještě před měsícem. Ráno se nasnídáme, učíme se spolu u jednoho stolu, uvařím oběd a uklidím ten borčus, co se kolem uděje.... Snažím se pracovat a tvořit, ale... Sledujeme zprávy, chodíme s rouškami, modlíme se, ale ... Uvnitř však cítím neklid. Otázky...Strach...

I my jsme se přidaly k těm, co pomáhají. Šijeme roušky nejen pro sebe. Potěšilo mě, že se přidala i Terka. Šikulka, šila poprvé v životě.

Agátce bylo líto, že na ni nemáme čas a že nemůže taky šít na stroji. Tak jsem jí dala kousky látek a šla se postarat o své plyšáčky. Vybavila je všechny.

Domácí výuka. Pracujeme společně. Oba vidí, co dělá ten druhý, tak se třeba něco nového jeden přiučí a druhý si něco zopakuje. Ach ty diktáty...:) Smekám před rodiči, kteří si ještě po práci sednou ke svým dětem a učí je - věřte, že se Vám vynaložená energie jednoho dne vrátí.

Pozorování přírody v reálu. Na zahrádce všechno kvete, tak jsme si přenesly práci domů. Teda, teď tam už pěkně mrzne. Tak jsou květinky rády, že jsou doma, v teplíčku.

Má to i svá pozitiva. Agis poprvé v životě žehlila. Byla nadšená, tedy jen do chvíle, kdy jsem jí ukázala zbytek velké hromady prádla. Pak už jí - prý - bolela ruka. Prý je nutné mít i v tomto režimu chvíli pro sebe. Místo pro sebe nemá, tak si udělala pokojíček z krabice od křesla. Schovala si do ní piškoty, které dáváme za odměnu Elle, tak se nedivte, že tam ten pes tak hledí.

Další pozitivum je vaření. Aby nebyla nuda, tak se snažíme péct a vařit jídlo, které tak často nejíme. Některá jídla musíme vařit ve dvou podobách. Agis a Terka jedou v postní době na bezmasé vlně.