Rozhodli jsme se využít (možná) poslední krásné podzimní dny. Naše cesta vedla tam, kde jsme posledně skončili. Chtěli jsme se vrátit zpět do Štýrska. A povedlo se. Při plánování cesty jsem se držela jednoho jediného pravidla: "Věř a bude ti dáno." Ze zdravotních důvodů jsem nesledovala předpovědi počasí. To, co hrozilo mě psychicky ničilo. Měla přijít zima, vysoké dešťové srážky...Chtěla jsem sama v sobě zhmotnit myšlenku, že počasí prostě musí vyjít. A jak to tedy celé dopadlo?
Den první:
Jídlo navařeno, svačiny nachystány, kufry sbaleny a cesta naplánovaná. Přes okno auta sluníčko krásně hřeje, zatím....tady u nás. Vzhledem k tomu, že Pavel (na rozdíl ode mně) počasí sleduje, bylo více než pravděpodobné, že v sobotu přijde slibovaný déšť. Takže je jasné, že naše první zastávka v městečku, které známe jen z fotografií, musíme navštívit dnes.
Obec
Hallstatt leží u Halštatského jezera a společně s pohořím Dachstein patří ke Světovému dědictví UNESCO. Vlastně je to nejmenší vesnička, kterou jsem kdy viděla. Tvoří ji jedna ulice s tržištěm. Přesto je doslova "přecpána" turisty. Kromě kostela nebylo místo, kde by vládl klid. Musím říct, že tady to tedy opravdu žije. Z místních specialit jsme ochutnali vyhlášené Schamrolle. Ty opravu stojí za to. Dominantu obce tvoří dva kostely. Jeden katolický, který leží na vyvýšeném místě kvůli záplavám. A druhou dominantou je kostel evangelický, jehož věž dosahuje stejné výšky jako celá stavba kostela katolického. Bohužel při naší návštěvě byla věž kostela zahalena do roucha pracovního, lešení. Ale dojem krásného místa nám to nenechalo vzít. Krásné místo, jen najít ten čas, kdy se život v tak úchvatném místě alespoň na krátký čas uklidní.
Místo našeho pobytu, Gröbming, bylo sice vzdušnou čarou jen 10 km, ale tou reálnou to bylo mnohem dál a hlavně mnohem složitější. Překonat skalní masiv je v těchto místech hodně zajímavé. O to víc nás vždy překvapilo, když jsme z výšin vjeli do malebných vesniček, ve kterých převládaly zelené louky a nekonečné množství pasoucích se krav. Krásné místo, příjemní lidé...A ten šok, když zde přijdete do obchodu a zjistíte ty rozdíly. Chodila jsem po obchodě a koukala s otevřenou pusou. Koutek s prodejem lokálních potravin a výrobků, mražená pizza, která se prodává pod stejnou značkou i u nás, jen tady byla plná lístků bazalky, ne jako u nás. Proč? To raději nechám být.
Ubytování bylo skvělé, krásné a nikomu z nás se z něj opravdu nechtělo. Já si užívala myčku nádobí a děti obdivovaly obrovskou televizi a krásnou koupelnu. Prostě, bylo to jiné než u nás doma.
Den druhý:
Sobotní ráno nás probudilo opravdu do kvalitního deště. Bylo jasné, že hory musíme nechat ještě chvíli odpočívat. Cíl cesty směřoval někam mimo přírodu, kde se nebudeme brodit v bahně a kde nebudeme litovat mlhavého počasí. Na řadu přišlo rodiště hudebního génia W.A.Mozarta,
Salzburg. Město protkané historií a moderním uměním. Město plné obdivuhodných lidských počinů. Parkovací dům vsazený do skály, úchvatné výhledy po celém městě, dům kde se Mozart narodil, krásné památky, pouliční kejklíři. Na rady některých blogerek jsme zašli do přírodního muzea Haus der Natur. Nevím, jestli to bylo až tak obdivuhodné (nás celkem tlačil čas), ale za návštěvu to určitě stálo. Děti se neskutečně vyřádily. A my unavili.
Den třetí:
Dachstein
Místo, kde se nestačíte divit, co všechno příroda dokáže. Tady jsem jen koukala. Miluji Pálavu, ale tohle bylo moc. Co pohled, to nádhera. Až teda na tu lanovku. Jakmile mám pod sebou ví jak 10 m prázdno, tak jsem nesvá. A tady se to měřilo na tisíce metrů. Lanovka přeplněná japonskými turisty točícími si celou cestu lanovkou, zhoupnutí celé kabiny, hučení v uších při překročení 2 700 m n. m., pohled na propad krajiny...To mi vůbec nedělalo dobře. Ale říkala jsem si, že ještě asi není čas na umírání, tak jsem to dala. Návštěva Ledovcové jeskyně mě přesvědčila o tom, že sníh kolem nás není jen nečekaná sněhová nadílka, ale opravdový ledovec. V jeskyni bylo -2°C, takže ta hodinová prohlídka byla u některých z nás (kdo jiný než dvě nejzimomřivější osoby Vlčí smečky - Agis a já) až na kost. Jak příjemné bylo navrácení se zpět na sluníčko. Jízda druhou lanovkou už byla horší. Víc japončíků, víc strachu. Vlastně se musím přiznat, že jsem celou dobu na kopcích přemýšlela, jakým jiným způsobem se přepravím dolů. Na nic jiného, než že budu muset absolvovat opět jízdu lanovkou, jsem nepřišla. Procházka po vrcholku pohoří, pohled na ledové kry na protějších kopcích, vyhlídka 5 fingers...a k tomu krásné počasí. To nemělo chybu. Ten krásný pocit si v sobě uchovám na hodně dlouho ( i bez lanovky).
Když už si člověk myslí, že viděl nejkrásnější kouty planety, vždy se najde místo, které ho může překvapit ještě více. Cestujte, hledejte, prožívejte. Je to to jediné, co vám nikdo nemůže vzít - zážitky.
🐾
MARYLA
