Chtěli jsme se zchladit, a tak jsem se vydali na sever. Chladněji zde opravdu bylo, a to o celých10
°C. Vracela jsem se do kraje, který si pamatuji pouze z raného dětství a pozdějších návštěv příbuzných. I když je to místo, kde jsem se narodila. Místo je to krásné. Ono i z uhlí a oceli jde vytvořit nezapomenutelné zážitky. První zastávkou byl LANDEK PARK, konkrétně Důl Anselm. Jedná se o hornické muzeum. Prohlídka byla pro nás nezapomenutelná a pan průvodce, velký vtipálek. To se hned jinak "fárá". Další trasa vedla do Vítkovic - U6. Nikdy jsem si neuměla představit, jak obrovský je to areál. A vnitřní prostor rozehřál srdce nejednoho dospěláka. Všechny ty aktivity, možnosti...Hlava mi šla kolem, ale ta radost v očích těch nej....To stálo za to. A tak tedy díky, Ostravo. Dovol mi, abych se s tebou rozloučila tvou básní.
OSTRAVA
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce,
z krve mé a z mého potu.
Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.
Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve -
máchl jsem kladivem - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!
Důl Anselm. Musím říct, že to byla pořádná dřina, horničina. Zlatý učení dětí.
Vítkovické železárny. Neskutečný kolos. Tohle všechno dokázal postavit člověk.
