Každý rok je to stejné, v červenci si neumíme představit, jak celé prázdniny prožijeme, co všechno budeme dělat a jestli to není moc dlouhé - dva měsíce - ale ke konci srpna nám připadá, že jsme toho zase tolik nestihli.
Konec prázdnin byl ve znamení marodění. Agi zase nebylo dobře. Společné usínání při filmech, čtení knížek, nekonečné vyprávění příběhů...jedna noc ale byla jiná. Bolelo tě břicho při jakémkoli otočení. Dlouho jsem váhala, jestli je to něco nového nebo stále stejná diagnóza. Nakonec mi to nedalo a zavolala jsem rychlou. Při jejich příjezdu jsi vtipkovala, při vyšetřování břicha jsi držela jako vždy. Při přechodu do sanitky jsi řekla, že to dojdeš. Připadala jsem si jako hysterka, která zbytečně volá sanitku.
Po vyšetření se vše obrátilo jiným směrem - operace slepého střeva. Šlo to rychle. Ty, poprvé sama postavená před hotovou věc. Nebránila ses, přijímala jsi vše s velkým obdivem z mé strany. Když jsme se loučily a tebe odvážely na sál, držela jsem se. Jen co jsem vešla do nemocniční zahrady, brečela jsem jako želva. Moc jsem se o tebe bála. Byl to nejdelší čas od doby, kdy ses narodila.
Zvládlas to, držela jsem tě za ruku, spala jsi a já děkovala Bohu, že jsem tu sanitku opravdu zavolala.
